Vrátím se teď k Hostivickému rodákovi Václavovi Študentovi. Z jeho pohnutého osudu jsem vybral jen poslední den jeho života z knihy Jiřího Rajlicha NA NEBI HRDÉHO ALBIONU 3. část (1942) str. 597-601 18. říjen 1942.

Jedna z největších tragédií v dějinách československé Třistajedenáctky a celého československého letectva ve Velké Británii. Při havárii letounu Wellington Mk.IC T2564 (KX-T) poblíž letiště Northollt zahynulo celkem čtrnáct československých letců, příslušníků 311. čs. bombardovací peruti.
Některé okolnosti této největší havárie, která kdy 311. peruť postihla, především pak důvody, proč letci vůbec do Londýna letěli, byly mnohdy nesprávně interpretovány. Kupříkladu někteří autoři soudili, že letci si tehdy do Londýna letěli pro vyznamenání, které jim měl osobně předat prezident dr. Edvard Beneš. (*1)
Skutečnost však byla poněkud odlišná. Celkem deset letců dvou osádek - kompletní Bulisovy a nekompletní Študentovy (*2) - ve skutečnosti směřovalo do štábu Coastal Command v Northwoodu u Londýna, kde měli být podrobně vyslechnuti v souvislosti se svými útoky na ponorky podniknutými 16. srpna, 9. a 27. září 1942. (*3)
Čtyři z nich, čerstvě povýšení do důstojnického stavu, si krom toho letěli do Londýna ušít nové důstojnické uniformy.(*4) Zbylí čtyři letci patřili k pozemnímu personálu a letěli do Londýna na dovolenou. (*5)
Patnáctým mužem na palubě byl jeden belgický černý pasažer.
Po obědě tedy v Talbenny na palubu Wellingtonu nastoupilo následujících patnáct letců:
P/O František Bulis, pilot a kapitán letounu (26 let),
F/Lt Václav Študent, pilot (25 let),
Sgt Josef Švec, pilot (36 let),
Sgt Jan Bláha, pilot (33 let),
F/Lt Václav Haňka, navigátor (22 let),
P/O Antonín Bunzl, radiotelegrafista (23 let),
P/O Bedřich Gissübel, radiotelegrafista (32 let),
P/O Jaroslav Jebáček, radiotelegrafista (21 let),
F/Sgt František Doležal, palubní střelec (28 let),
Sgt Vladimír Rájecki, palubní střelec (22 let),
F/Sgt František Stoklásek, pozemní personál, Fitter I, (28 let),
Cpl František Paclík, pozemní personál, F/Mech., (38 let),
Sgt Josef Čech, pozemní personál, Electr. 2, (31 let),
Sgt Vilém Götzlinger, pozemní personál, Instr. Rp., (31 let) a
P/O Leemans (Belgičan, bývalý ředitel belgické pobočky Vacuum Oil Company), Station Transport Officier, RAF Talbenny. (*6)
Letoun řízený čerstvě povýšeným P/O Františkem Bulisem, odstartoval z mateřského letiště Talbenny ve 14:40 hod. a to bez jakýchkoli potíží. Tak podle všeho proběhlo i zhruba 100 minut letu. Na cílovém letišti Northolt však nepřistál, neboť v 16:05 hod těsně před jeho prahem havaroval. Při poslední zatáčce před přistáním totiž Wellington z blíže neobjasněných příčin sklouzl z výšky asi 150 až 200 metrů po křídle a zřítil se k zemi. Stalo se tak v Uxbridge, necelý kilometr východně od letiště Northolt. Následovala exploze palivových nádrží. Na místě havárie zůstala jen ohořelá kostra letounu. Všech patnáct letců, nacházejících se na palubě, na místě zemřelo. (*7)
Celou tragédii umocnila skutečnost, že kromě nich zahynuly na zemi ještě dvě ženy (sestry) se svými čtyřmi malými dětmi; Bulis se jim již nestačil vyhnout. Počet mrtvých tak dostoupil smutné cifry 21 osob.
U RAF byly denně desítky havárií a noviny o nich buď nepsaly vůbec, nebo je zmínily jen v krátkých notickách. Fakt, že při této zahynuli i civilisté, však Bulisovu havárii dostal hned druhého dne na titulní stránky denního tisku. O neštěstí podrobně referovaly The Ewening News, Ewening Standard, Daily Mail, Daily Express, Daily Mirror a další deníky. (*8) Téměř všechny listy se schodovaly na tom, že letoun musel mít nějakou poruchu a že jeho pilot se do poslední chvíle snažil civilistům na zemi vyhnout: "… Letoun letěl jen několik metrů nad střechami a bylo zřejmé, že bude nouzově přistávat," psaly The Ewening News. "Na blízkém hřišti si hrály desítky dětí … těsně nad zemí se letadlo prudce stočilo, zachytilo jedním křídlem o zem, dopadlo do středu silnice a … přímo mezi hrající děti … benzínové nádrže v letadle explodovaly a v příštích sekundách létaly vzduchem náboje … Pan J. Western, stojící v té chvíli opodál, prohlásil našemu reportérovi, že bylo jasné, že letadlo musí přistát nouzově. "Viděl jsem," prohlásil, "že pilot, jakmile si uvědomil, že bude nucen nouzově přistát, udělal vše, aby nenarazil do okolních obytných budov. Ještě těsně nad zemí pilot naklonil letadlo prudce na stranu a tím se vyhnul domům po obou stranách…". (*9)
List Daily Mail m. j. uvedl: " … Tím, že se pilotovi podařilo přistát právě na tomto místě, bylo zachráněno mnoho životů, protože letadlo bylo nuceno přistát v hustě obydlené čtvrti města … pilot mával rukou, aby upozornil hrající si děti, ale bohužel, jen málo jich zpozorovalo varování včas … letadlo bylo okamžitě v plamenech … nebyla naděje na záchranu … pilot se v žádném případě nemohl dětem vyhnout …". (*10)
Příčina nehody nebyla nikdy objasněna. Podle svědectví velitele perutě letadlo nebylo přetíženo a odstartovalo s normálním počtem cestujících a v bezvadném stavu. Při ohledání letadla na místě nebyla žádná závada zjištěna. (*11)
V zájmu objektivity je však třeba vyslovit oprávněnou domněnku, že po havárii byly již jen velmi omezené možnosti vyšetření technického stavu letounu, neboť při havárii celý shořel.
Omyl pilota se zdá být vyloučen, soudě alespoň podle toho, že P/O František Bulis, jenž byl za řízení letounu, patřil vůbec mezi nejzkušenější piloty Třistajedenáctky. Měl nalétáno celkem 932 hodin. z toho 595 na Wellingtonech. Operačně na nich nalétal 300 hodin a to při celkem 45 bojových letech, z toho 36 u Bomber Command a 9 u Coastal Command. (*12)
Kromě předešlých úspěchů měl za sebou i dva velice zdařilé útoky na nepřátelské ponorky (provedl je nedávno, 16. srpna a 9. září 1942). Byl vynikajícím pilotem, doslova od Boha a létání bylo pro něj drogou. O jeho pilotních schopnostech se vyprávěly zkazky. "Náš kapitán letounu Franta Bulis byl člověk, který se necítil ve své kůži, nemohl-li si některý den zalétat, přičemž žádná překážka nebyla dost velká, žádné počasí dost špatné a žádná mlha dost hustá …, Franta mi byl víc než kapitánem letounu. Byl mi kamarádem, s nímž jsem sdílel všechno nebezpečí a na něho jsem vždy spoléhal tak, jako on na mne …,"(*13) napsal po letech jeho někdejší radiotelegrafista, jenž Bulise dokonce neváhl nazvat vůbec "nejlepším pilotem peruti." (*14)
Bulisovu smrt při neoperačním přeletu mnozí považovali za krutou ironii osudu. "Kdyby byl tenkrát v Bordeaux Franta Bulis zachytil o tu německou jídelnu, (*15) vůbec by se nikdo nedivil, zvláště nepřítel, který šílenou odvahu pozoroval a jistě i obdivoval. Z kolika granátových smrští Franta vyvázl! Kolika nástrahám přírody unikl, aby se nakonec vysmál marným pokusům sněhových vánic, záludných námraz a zuřivých bouřek, usilujících o jeho život a životy jeho osádky! Franta Bulis neměl skončit při mírovém letu. Franta ne!" (*16)
Smutný pohřeb čtrnácti letců proběhl 23. října 1942 na vojenské části hřbitova v Brookwoodu v hrabství Sussey. "… nikdy na mě nic tak smutně nezapůsobilo, jako řada rakví kamarádů, narovnaných na jednom dlouhém voze a přikrytými státními vlajkami, v den, kdy jsme se s nimi loučili na hřbitově v Brookwoodu u Londýna." (*17)
Píše jeden z přátel zahynulých letců. Byli pohřbeni v hrobech č. 28-A-2 až 14. Po poválečné úpravě hřbitova a vytvoření jeho československé části byly pak jednotlivé hroby nově přeznačeny (jako hroby č. 3 až 15). Jediným pochovaným jinde byl F/Lt Haňka. Na přání jeho anglické manželky byl pohřben o den později, 24. října 1942, a tona hřbitově St. Philip Penn Field ve Wolverhamptonu (hrob č. MA-148). (*18)
Zdroje:
(*1) Čejka E.: Zlomená křídla. Praha 1968, s 162; Vacek M: Smrt místo vyznamenání.
In. LaK č.15/1994, s 22; Pajer M.: Wellingtony nad Biskají. Cheb 1998, s 175.
(*2) Zbylí dva členové Študentovy osádky, tj. navigátor F/O Václav Kadaně a střelec Sgt Zoltán Karas, letět nemohli, neboť se ještě zotavovali ze zranění utrpěných při útoku na nepřátelskou ponorku 27. září 1942. Jejich těžká zranění jim tak paradoxně zachránila životy.
(*3) VHA, ČSL-VB, sign, 687/B1/1-6/183. 311. Squadron Operations Record Book;
Osolsobě J.:c. d., s. 162-166
(*4) Oněmi čerstvě povýšenými do důstojnického stavu byli P/O František Bulis, P/O Antonín Bunzl,
P/O Bedřich Gissübel a P/O Jaroslav Jebáček
(*5) VHA, ČSL-VB, sign. 1894/CIII-3b/1-99/347-353. Personal Occurence Reports 1942,
Osolsobě J.: c. d., s. 166
(*6) VHA, ČSL-VB, sign. 1894/CIII-3b/1-99/347-353. Personal Occurence Reports 1942;
Casualties of Czechoslovakia … s. 10-12; Vild M.: c.d., s.91.
(*7) VHA, ČSL-VB, sign. 209/CIII-1/1-4/110. Hlášení leteckých nehod za rok 1942.
(*8) Osolsobě J.: c. d., s 164-165
(*9) Tamtéž, The Evening News, 19. října 1942
(*10) Tamtéž, Daily Mail, 19. října 1942
(*11) Tamtéž, s. 165
(*12) VHA, ČSL-VB, sign. 209/CIII-1/1-4/110. Hlášení leteckých nehod za rok 1942.
(*14) Tamtéž, s. 164. Pro Bulisovy nevšední schopnosti a zkušenosti jej W/Cdr Josef Šnajdr, DPC pouhý týden před touto tragédií 11. října 1942 navrhl jako kapitána sedmičlenné osádky, která měla odejít ke 138. peruti pro zvláštní úkoly, která na čtyřmotorových Halifaxech m.j. prováděla vysazování parašutistů v okupované Evropě. Osádku (kompletně ji tvořili poddůstojníci) měli tvořit W/O František Bulis, F/Sgt Miroslav Červinka, F/Sgt Jaroslav Jelínek, Sgt Alois Holna, Sgt Zdeněk Janda, W/O Jaroslav Kamarád (ten byl 17. října 1942 dodatečně nahrazen W/O Ladislavem Kadlecem) a Sgt Josef Hekrle. Byla to zřejmě tato havárie, která tento projekt znemožnila. M. Červenka, J. Jelínek, A. Holna a Z. Janda padli nad Biskajským zálivem 12. ledna 1943, L. Kadlec 13. března 1944.
(*15) Autor zde naráží na nedávný nálet 311. perutě na německé dopravní lodi v přístavu Bordeaux 17. září 1942. Tehdejší W/O František Bulis , pilotující Wellington Mk.IC DV738 (KX-C), tehdy zaútočil na lodě v přízemní výšce a pak v nízkém průletu přeletěl i místní letiště Bordeaux - Mérignac div nevrazil do místní jídelny, kterou jeho střelci úspěšně ostřelovali.
Blíže viz Vild M.: c. d., s. 77-80
(*16) Tamtéž s. 82
(*17) Osolsobě J.: c. d., s. 166
(*18) Casualties of Czechoslovakia …, s. 10-12. Krátce po Haňkově smrti se jeho vdově narodila dcera Rosemarie, která však 22. července 1948 v necelých šesti letech zemřela. Odpočívá ve stejném hrobě jako její otec, jenž ji nikdy nespatřil. Vacek M.; Smrt místo vyznamenání, s. 22
Poznámka:
Rodina Václava Študenta byla němci perzekuována a vláčena po vězení. Ke konci války měl i jejich dům smůlu. 25. dubna 1945 došlo k největší tragédii vyvolané leteckou havárií v Hostivicí, Toho dne dopoledne přilétlo ku Praze několik skupin amerických stíhačů a zaútočilo na letiště Ruzyně, Kbely, Klecany. Jejich úkolem bylo uzemnit stíhače Luftwaffe a zabránit jim startovat proti bombardérům, letícím na cíle v Německu. Taktika stíhačů Luftwaffe byla taková, že se snažili odstartovat i s malým množstvím paliva a kroužit bez boje v okolí letiště. O toto se pravděpodobně pokusil i pilot jednoho Me 262A z letiště Praha - Ruzyně.
Bohužel odstartoval příliš pozdě. V okolí Ruzyně již kroužily Mustangy a vyhlížely si své oběti. Při startu byl Me 262A okamžitě zasažen (sestřel si nárokovalo hned několik amerických stíhačů). Neovládaný letoun začal klesat a v malé výšce zavadil křídlem o střechu budovy školy v Hostivici a dopadl na zahradu rodinného domu Študentových v těsné blízkosti školy. Při následném požáru shořela větší část domu a jeho současná obyvatelka, paní Bílková, byla těžce popálená. Na následky svých zranění zemřela krátce po válce.
Pilot zůstal v kabině letounu a zemřel v jeho troskách. Podle hlášení ztrát se jedná o Lt. Seppa Huberta, příslušníka 9./ KG(J) 6. K identifikaci letounu může přispět i vzpomínka přímého účastníka této havárie, který tvrdil, že na zničeném trupu byla vidět namalovaná šachovnice za německým křížem. Stíhací - bombardovací eskadra KG(J) 6 používala pro identifikaci na svých strojích skutečně červeno - černou šachovnici.
Válku rodina Študentových přečkala, ale přišla nová perzekuce, tentokrát ze strany komunistů. Totiž Václav Študent bojoval a padl na špatné straně barikády. Opět kriminál. Sestra Václava Milada byla v 50-tých letech min. století nakonec z vězení propuštěna jen díky tomu, že byla v jiném stavu.
Na počest pilota Václava Študenta je v Hostivici pojmenována jedna ulice, ve které stojí jeho rodný dům a v místní sokolovně má pamětní desku.
(pro AFC: WOM)