Boeing C-17A Globemaster III Qatar-Air Force A7-MAB Měřítko 1:500
Boeing (dříve McDonnell Douglas) C-17 Globemaster III je velký vojenský dopravní letoun. Byl konstruován firmou McDonnell Douglas mezi léty 1980-90 pro United States Air Force. C-17 je používán pro rychlou strategickou přepravu vojenských jednotek a nákladu vzdušnou cestou k hlavním operačním základnám nebo předsunutým operačním základnám po celém světě. Také může přepravovat taktické náklady a shazovat je na padácích popř. provádět evakuace raněných. C-17 byl pojmenován dle řady předchozích vyráběných typů C-74 Globemaster a C-124 Globemaster II.
C-17 mají ve svých armádách U.S. Air Force, United Kingdom, Australia, Canada, NATO, a Qatar. Dále mají toto letadlo objednané United Arab Emirates a Indie má na objednávku zatím předběžnou dohodu.
Vývoj
Pozadí: V roce 1970 začalo U.S. Air Force hledat náhradu za taktický vojenský letoun C-130 Herkules. Bylo vyhlášeno výběrové řízení na střední STOL transportní letoun (AMST). Boeing navrhl YC-14 a McDonnell Douglas YC-15. Ačkoli oba účastníci překonali specifikované požadavky, výběrové řízení AMST bylo zrušeno ještě před určením vítěze. V listopadu 1979 vyhlásila U.S. Air Force nový požadavek na konstrukci většího transportního letounu AMST s delším doletem pod programem C-X. V roce 1980 mělo USAF velkou flotilu letitých transportních letadel C-141 Starlifter. USAF historicky nikdy nemělo dostatečnou kapacitu strategických transportních letadel, která by mohla splnit stále náročnější požadavky na transport vojáků a materiálu do vzdálených míst. Proto USAF v říjnu 1980 dalo zelenou programu C-X. McDonnell Douglas pro nové zadání použil dříve navrhované YC-15. Boeing nabídl zvětšenou tří-motorovou verzi jeho AMST YC-14. Lockheed předložil dva návrhy, na bázi C-5 a zvětšený C-141. 28. srpna 1981 byl vybrán McDonnell Douglas, aby dodal svůj typ pod názvem C-17. Nové letadlo mělo šípovitá křídla silné motory a bylo podstatně zvětšeno. Tyto důležité úpravy dovolily vykonávat všechny práce, které zastával C-141, ale také plnit některé z misí C-5 galaxie, pro přepravu nadměrných nákladů.
Konstrukční fáze: Vývoj pokračoval až do prosince 1985, kdy byl podepsán kontrakt na výrobu 210 ks letadel. Nedostatek financí pak zapříčinilo zpoždění programu. Ministr obrany Dick Cheney v dubnu 1990 zredukoval objednávku na 120 letadel. První let prototypu C-17 proběhl o rok později nežli bylo plánováno, stalo se tak 15. září 1991. První vyrobené letadlo (T-1) a pět dalších (P1-P5) se podrobilo na základně Edwards Air Force rozsáhlým letovým zkouškám a jejich vyhodnocování. Na začátku roku 1993 dostalo C-17 jméno "Globemaster III". Ke konci roku 1993 musel McDonnell Douglas řešit výrobní problémy, když překročil stanovený rozpočet. Ve hře bylo i ukončení smlouvy po dodání 40-tého vyrobeného kusu. V této vývojové fázi utrpěl McDonnell Douglas ztrátu téměř 1.5 miliardy USD.
Ještě v dubnu 1994 byl program C-17 mimo rozpočet a potýkal se zadáním (váha nákladu, spotřeba paliva a dolet). Protože program nesplňoval klíčová kritéria a testy nemohla se hodnotit jeho letová způsobilost. Letadlo mělo problémy s padáky a podvozkem. V květnu 1994 byl vyroben 32 kus. V červenci 1994 byla státem potvrzena skutečnost, že by se mělo pokračovat v projektu C-17 spíše než v C-5. Studie USAF mezi léty 1986 až 1991 potvrzovaly, že C-17 by mohlo použít o 6400 více vzletových a přistávacích drah mimo U.S. než C-5. Později se přišlo na to, že tyto studie braly v potaz jen rozměry vzletových a přistávacích drah, ale ne jejich schopnost přijmout těžká nákladní letadla nebo Load Classification Numbers (LCN). C-5 má nižší LCN než C-17, ale USAF zařadily obě letadla do stejné skupiny Load Classification Group (LCG). Když se při dodatečné úvaze vzletových a přistávacích drah zařadila ještě jejich nosnost, C-17 musela oproti C-5 z celkového počtu letišť 6400 ubrat 911, nicméně provozování C-17 na letištích nižších kvalit se neuvažovalo.
V lednu 1995 vládní zpráva odhalila, že zatímco původní rozpočet C-17 byl 41.8 miliardy USD pro 210 letadel. Při objednání 120 letadel již cena dosáhla 39.5 miliardy USD. V březnu 1994 se USAF rozhodla, že nebude pro toto letadlo využívat 60 000 liber (27 000 kg) Low Altitude Parachute Extraction System (LAPES) a že u C-17 bude stačit jen 42 000 liber (19 000 kg), což splňoval i C-130 Herkules. Bylo rozhodnuto dále u C-17 neprovádět testy s vyšším LAPES. Letadlo však mělo stále problémy s aerodynamikou padákových výsadků. V únoru 1997 bylo zjištěno, že C-17 s plným užitečným zatížením nemohlo přistát na 3 000 stop (900 m) dlouhé mokré vzletové a přistávací dráze. Pro další testy bylo navrženo 5 000 stop (1 500 m). Původní YC-15 bylo přemístěno z Pima Air & Space Museum do AMARC a bylo uschopněno v březnu 1997 pro pokračující letové testy na programu C-17.
V průběhu roku 1990 byla většina problémů vyřešena. První eskadra C-17 byla ustanovena U.S. Air Force v lednu 1995. V roce 1996 bylo doobjednáno dalších 80 letadel do celkového stavu 120. V roce 1997 se McDonnell Douglas sloučil s jeho bývalým konkurentem Boeingem. V dubnu 1999 Boeing navrhl snížení ceny C-17 pokud si USAF zakoupí 60 nebo více dalších letounů. Na základě této pobídky byla objednávka v srpnu 2002 navýšena na celkových 180 letadel.
Poslední vývojové trendy: V říjnu 2007 bylo USAF objednáno 190 ks C-17 a Boeing měl zajištěno prodej náhradních dílů pro 30 nových C-17, když kongres tyto výdaje schválil. Tyto výdaje prodloužily výrobu od srpna 2009 do srpna 2010. 6. února 2009 Boeing uzavřel smlouvu na 15 dalších C-17 za 2.95 miliardy USD. 6. dubna 2009 ministr obrany US Robert Gates oznámil, že další C-17 mimo plánovaných 205 kusů už nebudou objednávány. Toto prohlášení bylo předčasné, protože o měsíc později v květnu už bylo požadováno za 2.2 miliardy USD až osm a více letadel. 12. června 2009 House Armed Services Air and Land Forces Subcommittee přidal objednávku 17 ks C-17.
V listopadu 2009 bylo stále objednáno pouze 205 ks C-17. Kontrakt pro osm dodatečných kusů C-17 nebylo ještě profinancováno. 18. prosince 2009 senát US schválil rozpočet na rok 2010 s tím, že se počítá v tomto rozpočtu s 10 ks C-17. Tento rozpočet podepsal prezident. Celkově tedy USAF objednalo 223 kusů a to znamená prodloužení výroby až do roku 2013.
V lednu 2010 USAF oznámili, že ukončí kontrakt s Boeingem o následném udržování leteckého parku, což byl jeden z klíčů pro plánovaný zisk společnosti.
Konstrukce
Trup C-17 je 174 stop (53 m) dlouhý a má rozpětí křídel 170 stop (52 m). Může přepravit vzdušnou cestou náklad do prostorů bojové činnosti. Velikost a váha U.S. mechanizovaných jednotek se v poslední době zvětšuje a klade vyšší nároky na přepravu. Zvláště u velkých, těžkých a ne-paletizovaných nákladů.
C-17 pohání čtyři turboventilátorové motory F117-PW-100 s plným reversem ( ministerstvo Department of Defense užívá toto označení pro komerční Pratt a Whitney PW2040, které se používají na Boeing 757). Každý motor má tah 40 400 lb (180 kN). Obraceče tahu přepínají vystupní plyny nahoru a dopředu, čímž se redukuje nassání cizího předmětu do motoru a také umožňuje couvání vlasní silou. Obraceč tahu může být také použit při přiblížení pro rychlejší sestup. Letadlo vyžaduje posádku tři mužů (kapitána, druhého pilota a člena posádky, který je zodpovědný za náklad) při cargo operacích. Náklad se nakládá velikými nákladními vraty na zádi letounu, což vyhovuje vozovému parku jako je 70-ti tunový tank M1 Abrams, dalším obrněným vozidlům, nákladním autům s přívěsy, atd. nevyjímaje paletizovaný náklad. Nákladní oddělení je 88 stop (26.82 m) dlouhé 18 stop (5.49 m) široké 12 stop a 4 palce (3.76 m) vysoké. Nákladní podlaha má kladky pro paletizovaný náklad, který může být shazován na padácích a vyhovuje i vozovému parku.
Maximální užitečné zatížení C-17 je 170 900 liber (77 500 kg), a jeho maximální startovací váha je 585 000 liber (265 350 kg). Užitečné zatížení je 160 000 liber (72 600 kg) při dostupu 28 000 stop (8 500 m). První 71 letadel C-17 mají dolet bez doplnění paliva asi 2 400 nm (4 400 km) a další 2 800 nm (5 200 km). Zvýšení doletu bylo zajištěno novou centrální palivovou nádrží. Boeing tyto letadla neformálně nazývá C-17 ER. Rychlost C-17 má asi 450 uzlů (833 km/h) (0.76 mach). C-17 je navržené tak aby převezlo výsadek 102 výsadkářů s jejich vybavením. Může také přepravovat bojová vozidla U.S. Army BCT Ground Combat Vehicle. C-17 je navržené k tomu, aby mohlo operovat z 3 500 stop (1 064 m) dlouhé a 90 stop (27 m) široké vzletové a přistávací dráhy. C-17 může také operovat z nezpevněných vzletových a přistávacích drah (i když s větší šancí na zničení letadla). Obraceče tahu se používají pro couvání letadla popř. pro otáčení na úzké dráze.
United States Air Force První kus z výroby byl dodán14. Července 1993 pro Charleston Air Force Base, South Carolina. První eskadra C-17, (17th Airlift Squadron), byla uvedena do operační činnosti 17. ledna 1995. C-17 překonalo 22 rekordů při přepravě velkých nákladů. V roce 1994 bylo C-17 oceněno US aviation prestižním oceněním, Collier Trophy. USAF původně plánovalo koupit celkem 120 ks C-17, když poslední měli dostat v listopadu 2004. Finanční rozpočet roku 2000 dovolil pořídit dalších 14 letadel. Hlavní základny pro 120 ks C-17: (437th Airlift Wing a 315th Airlift Wing) je v Charleston AFB, South Carolina. (62d Airlift Wing a 446th Airlift Wing) v McChord Air Force Base, Washington (první letadlo sem přilétlo v červenci 1999), Air Education and Training Command (AETC) 97th Air Mobility Wing v Altus AFB, Oklahoma a Air Mobility Command 172d Airlift Wing pro Mississippi Air National Guard v Jackson-Evers International Airport/ANGB, Mississippi. Ačkoli operace Air Mobility Command C-17 spadají pod 172 AW, jediný C-17 je přímo řízen Air National Guard (ANG).
Základny dalších 13 letadel jsou: (305th Air Mobility Wing a 514th Air Mobility Wing) v McGuire Air Force Base, New Jersey; (3d Wing a 176th Wing) v Elmendorf Air Force Base, Alaska; (15th Airlift Wing a 154th Wing) v Hickam Air Force Base, Hawaii; a (60th Air Mobility Wing a 349th Air Mobility Wing) v Travis Air Force Base, California. Dalších 60 kusů bylo objednáno v květnu 2002. V roce 2006 bylo osm C-17 bylo dodáno pro March Joint Air Reserve Base, California. Ačkoli letadla spadají pod Air Mobility Command, tyto C-17 jsou pod přímou kontrolou Air Force Reserve Command (AFRC). V 2007 kongres našel finanční zdroje pro 10 dalších USAF C-17 a celkový počet vyl navýšen na 190 kusů. Další letadlo bylo následně přiděleno pro základnu Dover Air Force Base, Delaware, která byla vybavena jen letadly C-5 Galaxy.
C-17 se osvědčil v přepravě vojenské techniky a humanitární pomoci během operace trvalá svoboda v Afghánistánu nebo operace irácká svoboda v Iráku. 26. března 2003 se patnáct C-17 USAF zúčastnilo největšího bojového výsadku od obsazení Panamy v prosinci 1989: výsadek 1000 výsadkářů v nočních hodinách provedla 173rd Airborne Brigade vzdušným mostem přes Bashur v Iráku. Tím se otevřela v Iráku severní fronta. C-17 USAF byly také v roce 2003 využity při dopravě vojenské techniky US spojenců včetně kanadských obrněných vozidel do Afghánistánu. C-17 byly dále v roce 2006 využity při přeskupení australských síl v Austrálii a na Šalamounových ostrovech během rozmístění australské armády na východním Timoru. Koncem září 2006 C-17 USAF přepravovalo 15 tanků Leopard C2 Canadian Forces z Kyrgyzstanu do Kandaharu na podporu mise NATO v Afghánistánu.
C-17 také doprovází prezidenta Spojených států na jeho návštěvách doma i v cizině. C-17 je využíván pro dopravu presidentské limuzíny a bezpečnostních složek. Při několika příležitostech byl C-17 užit pro dopravu prezidenta samotného a dočasně mohl užívat volací znak Air Force One.
Nedávno proběhly debaty s USAF o nové objednávce C-17 a členové kongresu se pokusili o navrácení do dřívějšího stavu výroby. USAF proto v roce 2007 požadovalo 1.6 miliardy USD. Generál Artur Lichte, USAF, velitel Air Mobility Command požadoval prodloužení výroby pro dalších 15-ti letadel. Po ukončení dvou studi v 2009, Lichte uvážil, že vojenské letectvo bude muset držet výrobní linku pro nákup ještě dalších C-17, aby mohl uspokojit požadavky na vzdušnou přepravu. V únoru 2009 USAF objednali 15 ks C-17 a celkové číslo se zastavilo na 205 kusech.
Anglie - Royal Air Force Boeing nabízel C-17 evropským armádám včetně Belgie, Německa, Francie, Itálie, Španělska a Anglie. Royal Air Force neměla žádný jasný cíl pro součinnost armád s USAF. V roce 1998 strategická obrana UK identifikovala požadavek pro strategickou přepravu vzdušnou cestou. Soutěž o Strategic Airlift (STSA) se zahájila v září toho roku, nicméně řízení bylo zrušeno v srpnu 1999, když se nabídky zdály příliš drahé a to i včetně Boeing/BAE C-17. Projekt ale pokračoval dál s C-17, který byl nakonec chápán jako favorit, s ohledem pokračování zpoždění programu aerobusu A400M. Ministr obrany UK, Geoff Hoon, oznámil v květnu 2000 , že RAF by pronajalo čtyři C-17 za 100 millionů Liber od fy Boeing pro počátečních sedm let s dvěma roky prodloužení. V tomto bodě mělo RAF předkupní právo pro odkoupení letadla nebo ho vrátit zpět do Boeing. UK chtělo modernizaci C-17 shodnou s USAF a tak v případě jejich vrácení Boeingu je mohlo USAF přijmout do stavu.
První C-17 byl dodán RAF 17. května 2001 na základnu RAF Brize Norton pro No. 99 Squadron. Posádky této Squadrony byli přeškolovány na tento typ v USA. Čtvrtý C-17 pro RAF byl dodán 24. srpna 2001. RAF mohlo jako první využít delšího doletu díky nově montované palivové nádrži. RAF tyto letadla označovali jednoduše jako C-17 nebo "C-17A Globemaster".
RAF bylo s C-17 velmi spokojeno. Ačkoli flotila Globemaster byla zmenšena díky A400M, UK oznámili 21. července 2004, že mají v úmyslu koupit na konci pronájmu jejich čtyři C-17, třebaže se již A400M přibližoval k výrobě. Oznámili také novou objednávku pro jeden C-17, s možnými dalšími nákupy. I když je A400M navržen jako "strategický" nákladní letoun, C-17 dává RAF skutečné strategické schopnosti, které by si nepřály ztratit, například maximální užitečné zatížení 169,500 liber (77,000 kg). A400M nabízí pouze 82,000 liber (37,000 kg).
4. srpna 2006 oznámilo ministerstvo obrany Ministry of Defence (MoD), že objednali další C-17 a že čtyři letadla v pronájmu budou po jeho ukončení zakoupena. Páté letadlo bylo dodané 22. února 2008 a bylo 7. dubna 2008 přiděleno na základnu Brize Norton air base v Oxfordshire. Díky obavám, že A400M bude ještě opožděn, Ministry of Defence oznámilo v roce 2006, že plánuje získat tři další C-17 a rozšířit jejich flotilu v rozpětí 2009 - 2010 na celkových 8 kusů. 26. července 2007 bylo oznámeno, že šestý C-17 v pořadí bude podporovat operace v Iráku a Afghánistánu.
18. prosince 2009 Boeing potvrdil, že RAF objednalo sedmý C-17, který bude dodán 16. listopadu 2010. V listopadu 2010 také Boeing nabídl Ministry of Defence možné získání osmého C-17, ale nedostal kladnou odpověď. Výroba se bude postupně utlumovat za účelem získání času pro úplné zastavení výroby C-17.
Australie - Royal Australian Air Force V roce 2005 začala Royal Australian Air Force (RAAF) uvažovat o získání vysokotonážního dopravního letounu pro strategickou dopravu. Koncem roku 2005 pak Minister for Defence Robert Hill uvedl, že Australian Defence Force zvažuje takové letadlo které by bylo maximálně flexibilní s ostatními partnery. Byl preferován typ C-17 před A400M, protože to bylo již osvědčené letado a bylo již ve výrobě. Jedním z významných požadavků RAAF byla schopnost přepravit vzdušnou cestou nový bojový tank M1 Abrams. Další z požadavků bylo okamžité dodání. Letadla pro RAAF byla objednána přímo od USAF a jsou s USAF plně kompatibilní, dokonce i v barevném schématu. Jediný rozdíl je v národním označení. Tento postup dovolil zahájení dodávek už během devíti měsíců programu.
2. března 2006 oznámila australská vláda nákup tří letadel a jedné opce s podmínkou zařazení těchto letadel do služby již v tomto roce. V červenci 2006 Boeing dodal čtyři C-17 za cenu 780M USD (1Bil AUD). Austrálie také podepsala za 80.7M USD kontrakt, že svá letadla připojí ke globální virtuální flotile C-17 a že bude její flotila procházet stejnými modernizacemi jako flotila USAF.
28. listopadu 2006 Royal Australian Air Force převzalo dodávku jeho první C-17 na slavnostním obřadu v Boeing továrně na Long Beach v Californii. O několik dnů později letadlo odletělo ze základny Hickam Air Force Base na Hawaii na domácí základnu Defence Establishment Fairbairn v Canbeře. Letadlo bylo slavnostně přivítáno ve Fairbairn krátce po příletu. Druhé letadlo bylo dodáno RAAF 11. května 2007 a třetí 18. prosince 2007. Čtvrtý australský C-17 byl dodán 19. ledna 2008. Všechny australské C-17 operují pod No. 36 Squadron ze základny RAAF Base Amberley v Queenslandu. Eskadra směřuje úsilí v dosažení plného operačního nasazení během roku 2011. Australské C-17 podporují na celém světě operace ADF. Dodávky těchto letadel také zahrnují podporu Air Combat Group umístěné v USA, transport helikoptér Royal Australian Navy Sea Hawk a během čtrnáctidenních misí na Blízkému východu zásobování australských sil v Iráku a Afghánistánu. Australské C-17 se také zůčastnily v roce 2007 humanitárních letů do Papua New Guinea během operace Operation Papua New Guinea Assist, v roce 2008 dodávek jihoafrických helikoptér Puma pro Barmu po cyklonu Nargis a humanitární pomoci pro Samoa po zemětřesení v roce 2009.
Kanada - Canadian Forces Kanada měla dlouholetou potřebu pro strategickou přepravu vzdušnou cestou pro humanitární i armádní operace na celém světě. Canadian Forces (CF) podobně jako Luftwaffe si na své operace pronajímala ruské Antonovy a Ijušiny. Pro rozmístění na Haiti v roce 2003 musela Canadian Forces plně spoléhat na pronajatý An-124 Ruslan. Pronajatý Ruslan a další Iljušiny použila Canadian Forces i pro přesun těžkého vojenského vybavení do Afghánistánu. Canadian Forces vyvíjí tlak na budoucnost strategického transportního letectva a v roce 2002 zahájili projekt, ve kterém se studují všechny alternativy včetně dlouhodobého pronájmu. 5. července 2006 vydala kanadská vláda prohlášení, že zamýšlí vyjednávat přímo s Boeingem o nákupu čtyř transportních letounů a 1. února 2007 pak uzavřela smlouvu pro čtyři C-17 s dodáním v srpnu 2007. Stejně jako Austrálie, Kanada požadovala stejné draky letadel, které byly navrženy pro USAF, což značně urychlilo dodávky.
16. června 2007 byl první kanadský C-17 přesunut z výrobní linky do hangáru lakovny. První let vykonal kanadský C-17 23. července 2007. Přelet do Kanady proběhl 8. srpna a ihned se zúčastnil na Abbotsford International Airshow, která proběhla 11. srpna. Teprve 12. srpna přelétl na svou domovskou základnu 8 Wing, CFB Trenton v Ontariu. Jeho první operační nasazení byla přeprava pomoci na Jamajku poničenou hurikánem Dean. 18. Října 2007 přilétl na základnu CFB Trenton druhý C-17. Poslední ze čtyř letadel byl dodán v dubnu 2008. Canadian Forces nazývají C-17 oficiálně CC-177 Globemaster III. Všechna letadla spadají pod Canadian Forces Air Command 429 Squadron na základně CFB Trenton.
14 dubna 2010, přistál kanadský C-17 Globemaster III přistál na Canadian Forces Station Alert což je světové nejsevernější letiště.
NATO - (Program strategické přepravy vzdušnou cestou) Několik států, které jsou v NATO podepsalo na Farnborough Airshow 19. července 2006 předběžnou smlouvu o koupi C-17. Další předběžná smlouva byla oznámena 12. září 2006 a zahrnovala i několik dalších zemí. Současní členové jsou Bulharsko, Estonsko, Maďarsko, Litva, Nizozemí, Norsko, Polsko, Rumunsko, Slovinsko, Spojené státy, také Finsko a Švédsko.
Byly nakoupeny dva C-17 a třetí byl dodán US jako příspěvek k této smlouvě. Letadla podléhají stejnému systému velení jako NATO AWAC. Letouny AWAC mají poskládané posádky ze všech členských zemí NATO. C-17 mají základnu na Papa Air Base v Maďarsku. 14. července 2009, Boeing dodal první C-17 pod NATO strategický program (SAC). Druhý a třetí C-17 byly dodány v září a říjnu 2009.
Ostatní Qatar Emiri Air Force operuje dva Boeing C-17. Boeing doručil Qatar Emiri Air Force první C-17 11. srpna 2009 a druhý 10. září 2009. V únoru 2009 podepsali United Arab Emirates dohodu o koupi čtyř C-17. V lednu 2010 pak UAE-AF podepsali rozšířenou smlouvu s Boeingem na šest C-17 (s dodáním čtyř C-17 v 2011 a dvou v 2012). 10. května 2011 dostali UAE-AF první kus a 13. června 2011 dostali již druhý C-17A (s/n F-235/UE-2).
Indie - Indian Air Force V červnu 2009, Indian Air Force (IAF) si vybralo C-17 pro jeho velmi vysokotonážní přepravní vlastnosti. C-17 mají nahradit Ilyushiny Il-76 současně u IAF největší vysokotonážní dopravní letouny ve službě. V lednu 2010 byla doručena vládě US žádost z Indie na 10 ks C-17. Prodej byl schválen US kongresem v červnu 2010. 23. června 2010 Indian Air Force úspěšně otestovalo americký C-17 na letišti Gaggal v Indii. Po tomto testování byla potvrzena dohoda o koupi 10 letadel s předkupním právem 6 dalších kusů. Tato dohoda byla finálně uzavřena, když prezident Obama navštívil v listopadu 2010 Indii.
Zájem dalších armád Během léta 2008 bylo ohlášeno, že Severní Korea přidělovala fondy pro nákup tří nebo čtyři C-17. V září 2010 požadoval Kuwait nákup jednoho C-17 včetně náhradních dílů a servisu od amerického programu Foreign Military Sales (FMS).
Komerční sféra V polovině roku 1990 začal McDonnell Douglas nabízet C-17 komerčním civilním operátorům pod názvem MD-17. Díky jeho vysoké spotřebě paliva, náročné údržbě nebyl o tento typ zájem. Tento segment trhu ovládal typ An-124. Po sloučení McDonnell Douglas s Boeingem byla komerční verze přejmenována na BC-17. Nicméně, letadlo nedostalo žádné objednávky a Boeing tuto nabídku zastavil.
Varianty
C-17A: Základní varianta vojenského transportního letounu.
C-17A "ER": Neoficiální jméno pro C-17A s prodlouženým doletem díky přídavné centrální nádrži. Tato modifikace byla zařazena do výroby v počátku roku 2001 u 13 ks letadel.
C-17B: Představoval taktický transportní letoun. Konstrukce zahrnuje dvojité-štěrbinové klapky, další hlavní podvozek na centru trupu, silnější motory a další systémy pro kratší přistání a starty. Boeing nabídl C-17B US armádě v 2007 pro přepravu Future Combat Systems (FCS), vozidel a dalšího vybavení.
Operátoři
Austrálie Royal Australian Air Force: 4 ks C-17ER (No. 36 Squadron)
Kanada Canadian Forces Air Command: 4 ks C-17ER (429 Transport Squadron, CFB Trenton)
NATO Heavy Airlift Wing: 3 ks včetně 1 ks od USAF
QATAR Qatari Air Force 2 ks C-17A
United Arab Emirates United Arab Emirates Air Force (6 ks C-17A objednáno)
Anglie Royal Air Force: 7 ks C-17ER (No. 99 Squadron, RAF Brize Norton)
USA United States Air Force v roce 2010 celkem 203 ks (70 ks C-17, 133 ks C-17ER). 3d Wing
517th Airlift Squadron 15th Airlift Wing 535th Airlift Squadron 60th Air Mobility Wing 21st Airlift Squadron 62d Airlift Wing 4th Airlift Squadron, 7th Airlift Squadron, 8th Airlift Squadron, 10th Airlift Squadron 97th Air Mobility Wing 58th Airlift Squadron 154th Wing, ANG 204th Airlift Squadron 172d Airlift Wing, ANG 183d Airlift Squadron 176th Wing, ANG 249th Airlift Squadron 305th Air Mobility Wing 6th Airlift Squadron 315th Airlift Wing, AFRC 300th Airlift Squadron, 317th Airlift Squadron, 701st Airlift Squadron 349th Air Mobility Wing, AFRC 301st Airlift Squadron 412th Test Wing 418th Flight Test Squadron 436th Airlift Wing 3d Airlift Squadron 437th Airlift Wing 14th Airlift Squadron, 15th Airlift Squadron, 16th Airlift Squadron, 17th Airlift Squadron 446th Airlift Wing, AFRC 97th Airlift Squadron, 313th Airlift Squadron, 728th Airlift Squadron 452d Air Mobility Wing, AFRC 729th Airlift Squadron 512th Airlift Wing, AFRC 326th Airlift Squadron 514th Air Mobility Wing, AFRC 732d Airlift Squadron
Důležité nehody a incidenty
10. září 1998 U.S. Air Force C-17 (AF sn. No.96-0006) selhala funkce podvozku při přistávání ve Vestmannaeyjar na Islandu na vzletové a přistávací dráze dlouhé 3800 stop (1200 m). Po základních opravách přelétl do dalšího města na Islandu a tam byl definitivně opraven. Celkový účet za opravy se zastavil na 1 milionu USD.
10. prosince 2003 U.S. Air Force C-17 (AF sn. 98-0057) byl zasažen SAM po startu z Bagdádu v Iráku. Jeden motor byl vyřazen, ale letadlo se vrátilo bezpečně zpět. Následně bylo opraveno a vrátilo se do služby.
6. srpna 2005 U.S. Air Force C-17 (AF sn. 01-0196) přejel při pokusu o přistání vzletovou a přistávací dráhu v Bagram Air Base v Afghánistánu. Byl zničen nos letada a následně i hlavní podvozek. V té době to bylo nejrozsáhlejší poškození C-17. Boeing sestavil tým specialistů, který strávil na místě nehody dva měsíce na provizorních opravách, aby mohl C-17 přelétnout do Boeing montážní haly na konečnou opravu. Zpáteční 5-ti denní let do Spojených států provedl zkušební a zalétávací pilot, protože dočasné opravy způsobily mnoho výkonových omezení. Letadlo bylo v říjnu 2006 opraveno a vráceno do služby.
30. ledna 2009 U.S. Air Force C-17 (AF sn. 96-0002 - " Spirit of the Air Force ") přistál v Bagram Air Base "na břicho". Ke konci dubna 2009 pak C-17 z Bagram AB přelétl do Nova Scotia, kde byly přes noc provedeny ještě další opravy. Pak přelétl do Boeing montážních hal pro konečné opravy. USAF Aircraft Accident Investigation Board uzavřela vyšetřování s tím, že důvod incidentu bylo selhání posádky, která nevysunula podvozek, když při přistávání vynechala při čtení check listu tento bod.
28. července 2010 U.S. Air Force C-17 (AF sn. 00-0173 - " Spirit of the Aleutians ") se zřítil na Elmendorf Air Force Base na Aljašce během cvičného letu. Zahynula celá čtyřčlenná posádka na palubě. Posádka nacvičovala vystoupení na Arctic Thunder Air Show 2010. Letecká havárie se stala blízko železnice a přerušila tak železniční provoz. Armádní vyšetřovací zpráva určila, že díky vadné signalizaci se letoun dostal do pádové rychlosti a zřítil se. Toto je první fatální nehoda v operačním nasazení letounů C-17.
134 vojáků na palet. sedadlech nebo 102 vojáků na standartních sed. nebo 36 nosítek a 54 lehce raněných nebo 1 M1 Abrams a 3 Strykers nebo 6 M1117 Armored Security Vehicles
