McDonnell Douglas DC-9-51 SWISS HB-ISV Měřítko 1:500
McDonnell Douglas MD81 (DC-9-81) SWISS HB-ISX Měřítko 1:400
McDonnell Douglas MD82 Alitalia I-DACN Měřítko 1:500
Historie letadla se začíná psát v roce 1963, kdy na základě poptávky společností Delta o letoun pro krátké tratě (v té době dominoval od Douglasu výrobek DC-8) firma Douglas Aircraft zahájila vývoj požadovaného letadla. Výsledkem vývoje byl letoun s označením DC-9, nový typ letadla charakteristický dvěma proudovými motory v zadní části trupu, s ocasní plochou ve tvaru písmene T, s kapacitou do 90 pasažérů a v konfiguraci 5ti sedaček v řadě.
První let DC-9 se uskutečnil v únoru 1965 a certifikace o způsobilosti byla letadlu udělena 23.11. 1965.
Z konceptu letadla DC-9 byla vyvinuta tzv. druhá generace letadel s původním označením DC-9-80 a následně DC-9 Super 80. Letadlo bylo navrženo pro vysokou četnost startů a přistání, na krátké tratě s konfiguracemi od 130 do 172 cestujících (v závislosti na typu a verzi letadla).
Vývoj MD-80 série začala v roce 1970 jako modifikace letadla DC-9 série 50. Dostupnost nových pohonných jednotek Pratt & Whitney JT8D s vyšším obtokovým poměrem a tím pádem vyšším výkonem se staly základem pro uskutečnění modifikace typu DC-9-55. Vedle nových motorů došel značných změn i drak letadla. Původní trup DC-9-55 byl prodloužen o 4,34 m, došlo k modifikaci kořene křídla (uchycení k trupu), zvětšení plochy křídla o 28% a úpravy ocasní části letadla. První let byl ukutečněn 18. října 1979. Certifikace pro typy DC-9 Super 80 a DC-9 Super 81 byla udělena v červnu 1981. Prvním zákazníkem se stala v září 1980 společnost Swissiar. V roce 1983 výrobce McDonnell Douglas přejmenoval DC-9 Super 80 na MD-80.
Vývoj MD-80s pokračoval přes MD82, který byl opatřen výkonějšími motory JTD8D-217s, následný model MD-83 s prodlouženým doletem byl vybaven ještě silnějšími motory JT8D-219s.
V srpnu 1987 byl představen typ MD-88 vybavený EFIS, což je modernější, efektivnější a srozumitelnější vybavení kokpitu pro piloty, než tradiční analogové přístroje. Letounům vybaveným systémem EFIS se často říká, že mají skleněný kokpit, což je slangový výraz na "skleněné" obrazovky, které systém EFIS využívá. Vedle těchto obrazovek se stále nechávají v kokpitech "záložní přístroje" (standby instruments) a to především umělý horizont (stdby horizon), indikátor vzdušné rychlosti (IAS indicator), barometrický výškoměr (barometric altimeter) a radio magnetic indicator (RMI). Současně s modlem MD-88 byl představen typ MD-87, který má zkrácený trup, sníženou sedačkovou kapacitu. Z celé rodiny MD-80s má nejdelší dolet přes 4.500 km.
Počáteční malý zájem o letadala MD-80 byl prolomen až objednávkou společností American Airlines, která v roce 1984 objednala 67 strojů MD-80s s opcí na dalších 100ks. Pro zajímavost k dnešnímu dni má tato společnost stále ještě v provozu 260 ks typu MD-80s.
V březnu roku 1992 byl vyroben tisící MD-80s.
V roce 1997 došlo ke spojení společností McDonnel Doouglas a Boeing. Spojením těchto výrobců došlo k přehodnocení výroby. Program MD-80s byl revidován a v prosinci téhož roku firma Boeing ohlásila záměr ukončit výrobu těchto strojů. Poslední objednávka byla uskutečněna společností TWA v roce 1998 a to na 245ks MD-83. Díky této objednávce opustily poslední stroje výrobní halu až v lednu roku 2000.
_swissair_hb-isx.jpg)
